Ráno po hřebenu

28.07.2018

Oblíbený hřeben Hlaváčky - Lhoty, ten se nikdy neokouká. 

Ještě mám ve foťáku snímky ze Zatmění Měsíce, mám za sebou sotva pár hodin spánku, ale táhne mě to ven, na kopec. Hřeben pohodový, klidný, člověk by řekl, že nepřekvapí a nic nového neukáže. Ale opak je pravdou. Večer přece jen zprchlo a ráno se tady válí po kopcích mlžky a výhledy jsou krásné.

Krásné jsou i ranní louky, švestky dozrávají ...

A co mě táhne stále tady, k Javoru, těžko říct. Je to jako magnet, něco, co se těžko popisuje. Je to prostě dominanta, velký, urostlý, vzbuzuje respekt. Spolu se "svým synkem" se tu krásně vyjímá. 

Občas mě napadne vyrazit jinam, hledat nová zajímavá místa, ale ať chci nebo ne, stejně skončím vždy tady :-) Asi to tak má být ... prostě je nejlepší :-)

Přemýšlím, jak dlouho už tady chodím. Jezdila jsem tu na kole už kdysi dávno, snad někdy v 18-ti stále dokola a dokola. Jak kdyby tu člověk "něco" hledal. A co jsem zpět v Beskydech, zase mě to tady táhne.

Lhoty jsou prostě srdcovka. I můj taťka na ně rád vzpomíná, i když to určitě nebyly takové pohodové vycházky a vyjížďky, jako dnes. 

Jejich rodina chodila na Lhoty do evangelického kostela, z Dílů, pěšky, po hřebenu, kilometry daleko, za každého počasí, v zimách, které ještě bývaly opravdové zimy.

Asi i díky těmto podmínkám měli lidi na Valašsku tak tvrdý život a i když měli uvnitř srdce, museli být na sebe tvrdí, stejně jako byly podmínky, ve kterých vyrůstali, žili.

Někdo, kdo to nezažil, těžko pochopí, proč jsou ty povahy tak tvrdé, někdo by řekl ba zatvrdlé. Ale není to tak. Je to prostě život, kterým si lidé procházeli ...