Podzimní svítání na Štrčkové

30.09.2018

Jestli mě letos nějaké místo okouzlilo, byla to krajina nad Karlovicemi, s kapličkou na Štrčkové. Dostali jsme se tady díky cyklistické akci Vrchařská koruna Valašska. Jsem za tuto akci ráda, dostala nás na hodně krásných míst, které jsme neznali.

Dívala jsem se, co se o kapličce píše: "Její oválný tvar je v Karlovicích i na Valašsku výjimečný. Kapličku postavil v roce 1915 Petr Bukovjan jako poděkování za to, že přežil boje 1. světové války. V roce 1999 byla kaple opravena. Ve vitrínce je umístěna soška Panny Marie a po levé straně kapličky najdeme dřevěný kříž".

Mám ráda teplo své postele, ale znáte to, doma se zážitky moc nedějí ... ráno jsem si tedy přivstala, slunce nyní vychází v cca 6:45, ale než se tu člověk dostane, přece jen to trvá. Tady se musí hezký po svých ...

Přišla jsem ke kapličce a koukám, že tu dnes nebudu sama. Je to pan fotograf se stativem a čeká na východ slunce. Zdá se, že romantická duše. Nakonec spolu strávíme příjemnou hodinku, vypadá, že má stejné zájmy a fotí podobné věci.

O kus níže je hezká louka se stromy. Slunce se tady dostane o něco později a tak zatím chodím a hledám ten nejlepší úhel pohledu. 

Pak zvažuji, jestli ještě vyrazit na Javorníček nebo dokonce i na oblíbený Stratenec. Ale si říkám, že nemusím mít hned všechno, třeba zase příště ...

Po cestě domů nakonec ještě potkávám jednoho pocestného a jak říkal: "To je ale náhoda!". Jó byl to sekáč ze sekání luk, s kterým jsme se v létě seznámili. Šel kapličkovou vycházku.

... je fajn občas vyrazit jen tak, sám se sebou, je čas popřemýšlet nebo jen tak být ... 

Letos jsme procestovali kus Evropy, místa, kde jsme nikdy nebyli, viděli spoustu krásných míst. Ale stejně ... vracíte se domů, blížíte se k radhošťskému hřebenu a říkáte si: "Někdy je třeba objet kus světa, aby člověk pochopil, že poklad má doma".

Tak nějak jsem se cítila dnes na kopci, byl tam klid, teplo, pohoda.