Konec školního roku

28.06.2019

Na poslední školní den máme trochu jiné plány. Vyrážíme s Maxem do Olomouce.

A co že takové rozhodnutí? Max se nominoval svými posledními výkony z 1. ligy mužů na Mistrovství ČR dorostenců. To se prostě musí vidět!

Je to druhé Mistrovství ČR, co Max běží. Když byl mladší žák, běžel tu nejdelší trať, přespolní běh. No, uběhly léta a je na té nejkratší. Trošku změna, ale zatím mu to vyhovuje a cítí se tam dobře. Ono čas ukáže, kam vlastně patří.

Musím říct, že to byl krásný den. Nejen počasím, ale hlavně atmosférou. Jak řekl Max: "Atletické závody jsou takové čisté". Nejspíš je po mně, má také rád pravidla a když vše běží, jak má. Má to svůj pevný řád, vše je tam měřitelné. Nefungují tu žádné intriky. A ještě jedna výhoda, nekibicují tu do toho rodiče :-) Jsou uklizeni pěkně na tribuně nebo někde v zázemí, u stánků a tak. Vše je tedy jen o samotných závodnících. I trenéři už jsou mimo dosah.

Atmosféra atletických závodů je opravdu pohodová, člověk se tu cítí jako doma. Jsme součástí tohoto běžeckého světa už více než 10 let a stále nás to baví.

A jak se dařilo Maxovi? No, žádná hitparáda to nebyla :-) 100-ka je prostě děsně rychlá a rozhodují desetiny a setiny vteřiny. Startovní pole borců je velmi vyrovnané a stačí jen malinko a člověk je pozadu a už nemá šanci. I když se Maxovi poslední závody dařilo a neustále vylepšuje své výkony, dnes spokojený nebyl. Nebyl to ani osobák, jak je v poslední době zvyklý.

Prostě to byl jen jeden ze závodů, který si zaběhl. Sprintérská republiková elita je přece jen už někde jinde. Ale žádnou velkou hlavu si z toho nedělal. Byl spokojený, že mohl být součástí této velké akce, byl to jeho sen.

A z čeho jsme nakonec měli největší radost? Překvapivě z bývalých rivalů z Čech. Oba jsme se nezávisle shodli, že vidět po letech zase Pepu Kuníka ze Žebráku a Adama Sudka z Berouna, byla jedna velká milá nostalgie. Co se ti kluci spolu naběhali! Byly to desítky závodů, kde jsme se neustále potkávali, obhlíželi a říkali si, jak to dneska dopadne. U běžců je ta rivalita ale opravdu spíše jen pozorovací, kluci se nikdy moc nebavili ani nekamarádili, ale vždy po sobě hlavně pokukovali. Adama jsme nyní viděli běžet 100m překážek, bo je to pěkný čahoun a překážky mu jdou. Pepu jsme bohužel na ovále nestihli, což mě moc mrzí. Na toho kluka jsem se na závodech vždy těšila. Měl v sobě něco, co se těžko popisuje, ale prostě to vyzařoval. A když na závody dorazil, všichni věděli, že mají ten den smůlu. A když nepřijel, tak sice bylo trošku radosti, že je dnes přece jen šance na bednu či vítězství, ale zase tam tak nějak chyběl. Byl prostě nejlepší! Nakonec se usadil na těžkých tratích 200 a 400 metrů.

No, důležité hlavně je, že Maxe běhání baví! Prima parta stejně zapálených vrstevníků je pro děti to nejlepší! A když je k tomu skvělý trenér, je i dřina zábava. A to Zuzka umí!

Takže po delší době srdíčko zaplesalo nad tou atletickou mládežnickou elitou, rozloučili jsme se a šli do víru velkoměsta užít si podvečerní pohodu Olomouce.