Dětství na Valašsku

21.04.2019

Nad dnešním nedělním dnem a plány jsem hodně přemýšlela. Napadala mě spousta tras, kam vyrazit. Poznávání nových krajin valašských i jiných mě láká čím dál více. A najednu mi hlavou probleskla myšlenka, že se vrátím na jeden den do dětství.

Mám ráda ranní spoje, město ještě spí, autobus je prázdný a sotva vyjíždím, vychází slunce. Den mi krásně začíná. Vybrala jsem si cestu, kterou jsem v dětství moc nechodila, jen občas, když mě babička nebo děda pro něco poslali do obchodu.

A tak vyrážím. Musím říct, že se mi cestou tak trošku tají dech. Nešla jsem tudy více než 30 let. Po cestě potkávám jen krávy na pastvě, na loukách petrklíče, kolem potoka blatouchy a sasanky, v sadě už rozkvetlé třešně. Cesta je překvapivě krátká. Jó, když jsem byla malá, připadala mi hodně dlouhá. Je to zvláštní, jak se ten úhel pohledu mění. Docházím k chalupě. Slunce je ještě za lesem a tak si vyjdu do kopce na mýtinu a rozhlížím se zatím, jak se to tu změnilo. Řekla bych, že se tu tak nějak zastavil čas. Přijde mi to příjemné. Dávám si svačinu a slunce nad lesem konečně vychází a osvítí chalupu a vše kolem ní. Hned je to tu veselejší. Všímám si, že všechna pole někam zmizela. Všude jen tráva. Ta pole se pamatuji moc dobře, sázeli a kopali jsme tu brambory, seli a sklízeli obilí. Trávila jsem tu všechny své školní prázdniny. Ráno vstát, dojít do chléva podojit krávy, dát žrádlo prasatům, posbírat vajíčka od slepic, nakrmit králíky. Doma jsme u babičky dělali domácí máslo, z mléka sbírali smetanu. Je toho hodně, co mě ještě napadá, ale to už by byl dlouhý příběh.

Ještě jednou si celé stavení obejdu a jdu dál. Na protější kopec, kde bydlela druhá babička s dědou. Jdu po cestě, kdy kdysi dávno, chodíval taťka za mamkou a naopak. Měli to k sobě pěšky trochu dál, ale zdá se, že jim ta vzdálenost nevadila. Vlastně vydrželi spolu dodnes a to je fajn. Kdysi mi ta cesta přišla opravdu dlouhá, dnes je to pohoda. Mně vzdálenosti nějak nevadí, jsem zvyklá. 

Pomalu přicházím k prvním stavení, které jsem z dětství znala. Jednu chalupu mám obzvlášť oblíbenou, měli tam úžasnou houpačku na stromě. Tam jsem chodila moc ráda. Procházím kolem lesa, kde byla jistota, že tam hřiby vždycky budou. Tedy, když rostly. Pod lesem, kousek nad chalupou si dávám další svačinu a rozhlížím se. Tady se zub času podepsal ještě víc. Je mi z toho až trochu smutno. V této chalupě se opravdu lidi nezastavili. Pracovali od svítání až do západu slunce. Vychovali tu devět dětí a to už se musí rodiče opravdu ohánět. Na zábavu moc času nebylo. Práce, práce, práce. Ale jako děti jsme se tu měly dobře. Nejraději jsem tu měla sklízení brambor a jejich pečení v ohni. Taky mě bavilo sklízet seno a jezdit pak nahoře na žebřiňáku. Nebo když děda vzal traktor, tak nás všechny děti potom povozil. V zimě jsme zase jezdili pod chalupou na pytlích naplněných senem. Tam dole, u potoka, byla udírna. A klobásky zní byly ty nejlepší. Co víc napsat, měla jsem prostě krásné dětství. Jako děti jsme sice pomáhali, ale tak nějak spíše jak jsme chtěli, jinak jsme si lítali po lese, po loukách, sbírali kde co, jahody, borůvky a tak. Tohle jednoduché žití mi v dnešní době tak trochu chybí. I když děti od mala vedu k přírodě, doba je přece jen jiná. A taky vše, co člověku přichází do života ho dost ovlivňuje. Jsem ráda, že se návratem do Beskyd vracím zpět k sobě.

Ještě si vše kolem obejdu, trošku pofotím, kouknu k rybníčku, jestli jsou tam pulci, jako kdysi. Vyběhnu nahoru a pak už dolů, domů, do Rožnova. Po cestě jsem si nasbírala další jarní byliny, do čaje, na zimu nebo jen tak sedmikrásky do polévky.

Jsem ráda za tento den, příště si tuto vycházku udělám i s dětmi. 

Až jednou budu babička, ráda bych, aby děti a vnoučata také takto ke mně jezdili na prázdniny. Ráda bych jim některé z těchto zkušeností a zážitků předala.