Čas a život


Každý z nás má vyměřen určitý čas, který jednoho dne vyprší. Odchod z tohoto světa je tedy naprosto přirozená součást života. Dokud ale ještě nejsme na konci, měli bychom se snažit žít naplno. Na smrtelné posteli už toho příliš nedoženeme.

Co tedy (ne)dělat, abychom ze světa odcházeli s klidem v duši?

Nežil jsem podle sebe, ale podle druhých

Této věci umírající údajně litují nejčastěji. Když se ohlédli zpátky a viděli všechny nesplněné sny, kterých se vzdali kvůli někomu jinému, bylo jim z toho hodně smutno. V životě se řada lidí obětuje pro druhé, ale zapomínají na sebe. Často také některé sny odkládají na "později", protože jim je druzí lidé buď rozmlouvají, zakazují, nebo se jim za ně vysmívají. Až na smrtelné posteli ale mnozí zjistí, že zdraví přináší svobodu uskutečnit vše, po čem touží.

Až příliš času jsem věnoval práci

Řada mužů kvůli práci nemá dost času na děti a partnerky. V dobře míněné snaze uživit rodinu a dopřát jí jen to nejlepší pak okrádají sebe i své blízké o to nejcennější, co paradoxně nestojí vůbec nic - společně strávený čas.

Nedával jsem dostatečně najevo city

Mnoho lidí potlačuje své emoce, aby s ostatními tak nějak vycházeli a měli klid. Výsledkem toho je ale plochý emoční život bez náboje. City k životu patří, ať již pozitivní, či negativní. Vyjádřit blízkým osobám hlubokou lásku, ale i poslat někoho pěkně od srdce do patřičných míst, když nás naštve - to všechno utváří plnohodnotnou a barvitou lidskou osobnost.

Přestal jsem se stýkat s dávnými přáteli

Mnozí lidé velmi litovali, že v průběhu let přerušili kontakt se svými přáteli z dávných dob. Starosti všedních dní jsou často natolik ubíjející, že již nezbývá energie na udržování starých přátelských vazeb. Přitom právě tyto vazby jsou tím, co nás společně s primární rodinou z velké části utvářelo. Tak hluboká přátelství jako v mládí už se přitom v pozdějším věku většinou navázat nikomu nepodaří.

Nedovolil jsem si být šťastný

Až na smrtelné posteli si lidé uvědomují, že štěstí je vlastně volba. Za celý dlouhý život nedokázali vyjet ze starých kolejí a změnit zažité návyky. Cesta za štěstím je sice trnitá, ale všem otevřená. Je tedy jen na nás, zda se na ni vydáme. Nepřekročit vlastní stín a zůstat v tzv. "komfortní zóně" je možná pohodlné a zdánlivě bezpečné, ale život pak nestojí za nic.